Každy rok je to stejné. Beru to jako oslavu toho, co dělám. Na ten den si neplánují žádné schůzky, nevyřizuji e-maily a většinou ani nezvedám telefon. Zamluvim si business class ve žluťáku tam i zpět. Ráno se voháknu a udělám si pěkný vlasy. Nalíčím se. Důkladněji než jindy. A pak si připadám děsně důležitá. Ve vlaku do Prahy popijim bublinky a usmívám se na ty kravaťáky, co se mnou sedí v kupé. (Dnes to byli 3 borci v uplých košilích, co se vraceli do Prahy domů po nějaké drsné firemní pařbě. Všichni tři odmítli sekt a objednali si dvojité espresso. Pak celou cestu nadávali na Moraváky, na slivovicu a na tu “jejich kur….ou výdrž”. )
No a já se pak v Praze londám a pomalým houpavým krokem se sunu k ambasádě, bo mám čas celého světa. Myslím na všechny ty děťulata, co mi vloni prošli rukama a třeba složily svou první opravdovou mezinárodní zkoušku. Myslím taky na ty, kteří mi prošli rukama uz před 15 lety. Dnes jsou dospělí a angličtina v jejich životech hraje důležitou roli.
Myslím na děti, které se mi letos přihlásily do kurzů a kde asi budou za 5-10 let. Budou se angličtinou živit? Budou cestovat? Najdou si Diky schopnosti komunikovat v jiném jazyce partnera v zahraničí?
Na to všechno myslím, když pak stojím na Britské ambasádě v chumlu ostatních učitelek a učitelů a poslouchám chválu a uznání od všech takovýchtěch těchn důležitých lidí. A říkám si jak moc vděčná jsem, že mohu dělat práci, co mě naplňuje a baví. Smysluplnou práci v malém měřítku, ale asi s obrovským dopadem na každého jedince, jenž je její součástí. A navíc když mi k tomu vesmír posílá tak nádherné záležitosti jako je Jurta.
Po cestě domů se stevard ve žluťáku omlouvá, že nemá u sebe dost sektu, že to špatně odhadl. Připomínám mu, že UŽ je večer…!!!!!!!!!! Usměje se a rychle někam odkráčí. Za minutu je zpět a podává mi malou lahvičkou vychlazeného sektu.
A já pak celá namotivovaná a natěšená zahajuji další školní rok!
